Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vysílací stanice

Rozhlasový vysílač byl součástí Liblic od roku 1930, kdy začala stavba obou stožárů. Články zde uveřejněné byly vyhledány na internetu a u každého je uveden zdroj odkud článek pochází.

 

ROZHLASOVÁ VYSÍLACÍ STANICE LIBLICE I

Liblice u Českého Brodu

R. Bucháček (návrh), R. Natolín (projekt)

1930 návrh, 1931 projekt a realizace 

 

V roce 1919 byl Ministerstvem obrany vybrán pozemek v Liblicích pro stavbu vojenského vysílače. Když se r. 1922 zpracovával program rozvoje naší radiografie, přešla výstavba tohoto vysílače do kompetence Ministerstva pošt a telegrafů (MTP). Zamýšlený vysílač se nakonec realizoval u Poděbrad.

Možnost umístit rozhlasový vysílač do Liblic se začala znovu projednávat v roce 1929. Po roce byla stavba velké rozhlasové stanice v Liblicích povolena.

Výběr pozemku v Liblicích pro zřízení vysílací stanice Radiožurnálu (vysílal už od roku 1923 z Kbel u Prahy) nebyl náhodný – lokalita měla vzhledem k Praze i celé republice výhodnou geografickou polohu. V Praze sice už fungoval vysílač ve Strašnicích, měl ale jen malý výkon (5 kW) a pražským posluchačům tak byl ztěžován příjem cizích stanic. Mnohem silnější vysílač v Liblicích (120 kW) měl vysílání pro Prahu lépe pokrýt.

Poloha nového vysílače byla výhodná i díky blízkosti stabilního zdroje elektřiny, který zajišťoval Elektrárenský svaz středolabských okresů (ESSO) s elektrárnami v Kolíně, Poděbradech a Nymburce. Vedle toho byl také nový dálkový telegrafní kabel veden z Prahy do Pardubic a Olomouce přes Český Brod. Spolu s ním bylo vhodné položit i modulační rozhlasový kabel z Prahy do nové stanice v Liblicích.

Liblický vysílač zahájil vysílání ze studia pražského Radiojournalu 27. října 1931, trvalý provoz pak 31. 12. 1931. Vysílalo se na kmitočtu 617 kHz.

Autorem návrhu hlavní budovy stanice byl architekt ing. R. Bucháček z Prahy, projekt vypracoval ing. Radim Natolín z Prahy. Výstavbu budov prováděla firma stavitele ing. Karla Husara, betonářské práce firma ing. Bohumila Belady z Prahy. Anténní věže navrhl Dr. ing. Haas a jejich konstrukci provedly Vítkovické železárny. Vlastní vysílač dodala firma International Standart Corp. v Paříži. Budova vysílací stanice se skládá ze tří hmot uskupených podle provozních nároků na půdoryse obdélníka. Dominantní střední hmota obsahuje v přízemí bazilikálně osvětlenou strojovnu a o patro výše halu pro vysílač. Na severovýchodní straně se k ní připojuje dlouhý dvoupodlažní podsklepený trakt s  kancelářemi, dílnami a kotelnou v suterénu. Ve středu symetrického průčelí je schodišťový rizalit s hlavním vstupem do budovy – jeho fasádu prolamovalo vysoké okno ozdobené státním znakem. Na ostatních stranách je strojovna obklopena jednopodlažní hmotou, kde se nacházela přepínací stanice, chladič, místnosti pro usměrňovač, kontaktní spínače, cívky atd. Na vstupní prostor se schodištěm kolmo navazuje dlouhá chodba vedoucí ke skladištím a dílnám. V patře jsou kanceláře, inspekční místnost, kontrolní místnost, studio a skladiště. Objekt byl realizován jako cihelný, nosné stropní konstrukce jako trámové železobetonové. Schody jsou žulové na železobetonových schodnicích.

Dvě anténní věže byly 150 m vysoké. Na vrcholu měly ochoz o stranách 150 cm, jehož středem procházelo lano napínací vlastní lano anténní. Lano bylo napínáno závažím sestávajícím z betonových kvádrů v ocelovém rámu. Věže od sebe byly vzdáleny 250 m a mezi nimi byla natažena anténa typu „T“.

V roce 1935 - 1936 byla 1300 m na jih od rozhlasové stanice vystavěna anténa typu Blaw-Knox, která lépe využívala celkového výkonu vysílače. Na její realizaci se podílely firmy Standard Báňská a hutní společnost – mostárna v Karlově huti a firma B. Belady. Stožár tvořila příhradová konstrukce. Výšku antény bylo možno ocelovou trubkou nastavit v rozpětí mezi 247 - 280 m nad zemí. Plocha pro zemní systém a kotevní tvořila kruh o průměru 300 m. Stožár byl odstraněn roku 1974. Roku 1931 byla na pozemku stanice postavena menší obytná budova zaměstnanců, roku 1939 byla dokončena druhá větší obytná funkcionalistická budova.

Roku 1951 byla vysílací stanice začleněna do střežení Vnitřní stráže MNB a vznikla zde

kasárna (v 90. l. zbořená). Mezi lety 1957 - 1959 bylo vybudováno nové středisko Liblice II (rekce. 1973). Roku 1978 byl po rekonstrukci znovu zahájen provoz stanice Liblice I. Architektonická kvalita hlavní budovy je dnes snížena - původní velká okna jsou nahrazena menšími. Vysílání z liblické stanice bylo ukončeno a část technologického zařízení je vyklizena. Objekt dnes není využit a na pozemek není vstup možný.

 

FOTOGRAFIE A PLÁNY

dobové fotografie a plánová dokumentace – stav v roce 1932, celková situace ( 2 ), půdorys přízemí ( 3 ), stavba stožáru v roce 1936 ( 5 ), stavba stožáru ( 8 ); současný stav – pohled na vysílací stanici ( 4, 6 ), stožár ( 7 )

POZNÁMKA

fotografie současného stavu Tomáš Kužel

LITERATURA A PRAMENY

J. Svoboda, Několik slov o Liblicích, Radioamatér, 1931, č.11; A. Steinbach, Zkušenosti s Liblickou stanicí, Radioamatér, 1931, č.12; ; J. Svoboda - Rozhlasová stanice v Liblicích, z veřejné služby technické, 1933; A. J. Patzaková, Prvních deset let československého rozhlasu, Radiojournal, Praha 1935; Tomáš Kužel, Rozhlasová vysílací stanice Liblice (pasport), VCPD 2003; SokA Kolín, fond OÚ Český Brod 1922 - 1939; SA Městského úřadu  Český Brod.

 

Meziválečná průmyslová architektura v Československu

 zpracovali: Tomáš Kužel, Lenka Popelová

 

bez-nazvu.jpg

                              (1)

 

vysilac-2.jpg

                                                                  (2)

 

vysilac-3.jpg

                                            (3)

vysilac-4.jpg

                             (4)

 

vysilac-5.jpg

                                                            (5)

 

vysilac-6.jpg

                             (6)

 

vysilac-7.jpg                                           

                     (7)

vysilac-8.jpg

                                        (8)

 

Zdroj :

Výzkumné centrum průmyslového dědictví

České vysoké učení technické v Praze

Pod Juliskou 4, Praha 6

http://vcpd.cvut.cz vcpd@vc.cvut.cz

 

 

Vysílač Liblice

 

stary-vysilac.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Starý vysílač

blaw-knox.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Blaw Knox

 

První vysílač [A]

Po vzniku samostatného československého státu bylo zájmem armády mít vlastní radiotelegrafní vysílač, který by pokryl co největší část Čech. Vysílač měl být do té míry nezávislý, že se uvažovalo i s vlastní elektrárnou a kasárnami pro 600 vojáků. Vhodné místo bylo skutečně nalezeno, a to v blízkosti Českého Brodu na katastru tehdy samostatné obce Liblice.
K realizaci nedošlo, ale po roce 1921 se o místo pro radiový vysílač začlo zajímat Ministerstvo pošt a telegrafů. To si zprvu našlo nový pozemek u Poděbrad, ale v roce 1929 se vrátilo k lokalitě Liblice.
Po dobrozdání francouzského specialisty byl na místě instalován malý vysílač k provedení zkušebních měření. V pojízdném měřícím voze pak byla zjišťována intenzita vyzařování a zakreslována do mapy. Potvrdilo se, že místo splňuje potřebné parametry a nezanedbatelná byla i relativní blízkost Prahy. K výstavbě nového vysílače tedy byla definitivně vybrána právě lokalita Liblice.
Vysílat se mělo z T-antény, tj. antény složené z lana, napjatého mezi dvěma stožáry, a svodu do technologické budovy mezi stožáry. Projekt stožárů byl zadán dr. ing. Hassovi a výroba vlastní konstrukce Vítkovickým železárnám. Dne 16. července 1930 také zadalo ministerstvo okolním podnikům stavební práce. Projekt stanice zpracovali ing. Stránský a ing. Knight.
Vysílací domek měl rozměry 20 x
13,5 m. V přízemí byla strojovna, v patře pak vysílací hala. V budově bylo také zřízeno nouzové studio pro případ přerušení spojení s Prahou. Celý objekt byl elektricky odstíněn měděným plechem o tloušťce 0,6 mm.
Obě věže byly samonosné (bez kotvení) z křemíkové oceli, vysoké
150 m, každá o váze 150 tun. Byly od sebe vzdáleny 250 m a postaveny na porcelánových izolátorech na betonovém základě. První (jižní) věž se začala stavět 16.7.1930, druhá (severní) 7.1.1931. Oba stožáry byly dokončeny 16.4.1931.
Vlastní vysílač o výkonu 120 kW byl zakoupen u firmy International Standart Elektric corp. v Paříži za 6 milionů korun.
Přívod energie o příkonu cca 700 kVA byl z elektráren v Kolíně, v Poděbradech a Nymburku. Vysílač byl kabelem připojen na radiostudio v Praze.
První pokusné vysílání se uskutečnilo 13.8.1931. Slavnostní zahájení vysílání pak na státní svátek 28.10.1931.

Za zmínku stojí, že s uvedením vysílače doprovozu byl též poprvé vysílán časový signál v podobě přerušovaného tónu v ladění komorního A, takže mohl sloužit i k ladění hudebních nástrojů.

Trvale začal vysílač pracovat dne 31.12.1931 na frekvenci 617 kHz. V té době to byl nejsilnější vysílač v Evropě.
Věže stály na svém místě až do 11.8.2004, kdy byly odstřeleny. 

 

Blaw Knox [B]

Od počátku třicátých let se začaly ve světě budovat antifadingové (protiúnikové) antény typu Blaw Knox. V roce 1933 byla např. taková anténa postavena v tehdy sousedním Maďarsku jako tzv. Lakihegy Tower. Dodnes stojící věž vysoká 314 m byla ve své době nejvyšší v Evropě (pro srovnání Eiffelova věž bez antén byla vysoká 300 m).
Ani u nás se nezahálelo a mezi 14.8.1936-22.2.1936 podle vlastního projektu Báňská a hutní společnost Třinec a mostárna v Karlově Huti (Lískovec) postavila opět na katastru Liblic nedaleko kolínské silnice antenní stožár
Blaw Knox o výšce 280,4 m. Stavbu vedla firma Standart Elektric Dorns, která zastupovala firmu Blaw Knox z USA. Celá stavba byla ukončena 6.10.1937. Stožár stál na jediném porcelánovém izolátoru a kotven byl 8 lany. Na vrcholu byla 33 metrů
dlouhá výsuvná tyč, která sloužila k přesnému dolaďování antény.

V roce 1958 byla celá vysílací technologie nahrazena přístroji domácí provenience (TESLA) a vysílač byl kromě středovlného vysílání stanice Praha pověřen rušením dlouhovlného signálu ze zahraničí (Deutsche Welle). Navázal tak na svoji činnost za války, kdy odsud Němci rušili v dlohovlném pásmu 191 kHz zahraniční poslech.

 

bourani-puvodniho-vysilace.jpg

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

bourani-puvodniho-vysilace-1.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

bourani-puvodniho-vysilace-2.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

bourani-puvodniho-vysilace-3.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dne 17.10.1974 ve 14:02 hod byl za velké pozornosti veřejnosti Blaw Knox odstřelen, aby uvolnil místo novému vysílači.

 

Blaw Knox po odstřelu (snímky ing J. Kapička)

po-odstrelu-1.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

po-odstrelu-2.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Současný vysílač [B]


V roce 1972 schválilo Federální Ministersto spojů ČSSR projekt rekonstrukce liblického vysílače. Elektrický návrh vypracoval Výzkumný ústav spojů podle vynálezu ing. Milana Haušky, CSc, projekt konstrukce dvojice nových věží pak Hutní projekt Praha, hlavní projektant ing. Jan Šťovíček, CSc. Stavbu provedly 20.1.1976-29.10.1976 Hutní montáže Ostrava.
Trojhranné věže vysoké
355 m jsou od sebe vzdáleny 120 m
. Dne 28.12.1976 ve 20:58 byla stanice o výkonu 1513 kW (2 x Tesla SRV 750) slavnostně uvedena do provozu. Jde opět o středovlný vysílač, pracující na frekvenci 639 kHz. Stožáry jsou nejvyššími stavbami v České republice (pro srovnání až do destrukce 8.8.1991 byl nejvyšším antením stožárem obdobné konstrukce na světě vysílač Konstantynow v Polsku o výšce 646,38 m z roku 1973 - autor Jan Polak - vysílající v dlouhovlném pásmu 227 kHz, dnes Fargo, ND USA, 628,8 m).

Věže se staly několikrát středem zájmu "adrenalinových" parašutistů. Poslední případ však málem skončil tragicky. Při odstávce vysílače (22.8.2005-2.9.2005) přelezl v sobotu 27.8.2005 ráno plot 31-letý parašutista z Brna a po servisním žebříku se dostal až na vrchol věže. Při seskoku se však
padák ve výšce 270 m zachytil o kotevní lano a uvízlého parašutistu musel zachraňovat vrtulník.

Zdroj :

http://www.prostor-ad.cz/pruvodce/pvychod/cbrod/vysilac.htm

Stavba celostátního vysílače v Liblicích před dokončením

Článek z časopisu Československý radiosvět, číslo 7 ročník 1931

 V neděli dne 21. VI. shlédli tiskoví radioreferenti novou celostátní vysílací stanici v Liblicích, jejíž stavba nalézá se těsně před dokončením. Nutno zdůrazniti, že i po zahájení provozu nového vysilače zůstanou podmínky pro příjem cizích stanic v Praze téměř nezměněny. Radioreferentům bylo umožněno prohlédnouti si důkladně celé zařízení vysílací stanice, při čemž jim poskytl technické i orientační informace odborový rada min. pošt, ing. Jaromír Svoboda a konstruktéři stanic, ing. Stránský a ing. Knight, spolu s ing. Schäferlingem. Mohutná stavba stanice, jakož i nejmodernější a nejúčelněji upravené zařízení stanice působí imposantním dojmem. Možno očekávati, že celostátní vysilač stane se chloubou a representací československé radiofonie nejenom svou výstavbou, ale i svým provozem. 

stavba-vysilace-1.jpg

Pro stanici byl zvolen pozemek na státním statku vedle hospodářské školy v Liblicích u Českého Brodu. Na místě nynější vysilačky byl postaven zcela malý vysilač pracovní a uveden do činnosti určitou intensitou, udržovanou stále přesně v přesně téže velikosti. Přitom se objíždělo toto místo měřícím autem, totiž přijimací stanicí s rámovou antenou, upravenou ku měření síly příjmu. Změřené výsledky byly zaznamenány do mapy. Při jejich vzájemném srovnání se ukázalo, že místa, ležící přibližně na kružnicích, jejichž středem je vysilací stanice, vykazuje téměř touž sílu příjmu a že v žádném místě, ani v žádném směru, nebyla zjištěna příliš malá intensita příjmu.

Přívod energie od E.S.S.O. (Elektrárenského Svazu středolabských okresů v Kolíně) je o příkonu cca 700 kVA. Do sítí jmenovaného svazu pracují elektrárny v Kolíně, Poděbradech a Nymburce a tím bylo zajištěno dodávání proudu. Vedení končí v kabelovém domku, odkud jde kabely do přepínací stanice v přízemí, na jižní straně budovy. Odebírá se proud 3x15.000 V 50 per./sek.
Strojovna má rozměry 20 x
13,5 metru, vysílací hala jest nad ní, odstíněná po celé ploše měděným plechem 0,6 mm, položeným pod podlahou. Krytina jest z téhož plechu nad střechou hlavního tělesa budovy i nad přízemními částmi. Na stěnách pod omítkou jsou měděné pásy spojené se střechou, kolem budovy jest položena uzemňovací síť z drátěného pletiva, na níž jsou pásy naletovány. Tím jest budova elektricky odstíněna. Uzemňovací systém budovy není spojen s uzemňovacím systémem na pozemku, o němž je zmínka dále. 

stavba-vysilace-2.jpg

Strojovna obsahuje motorgenerátory na žhavicí proud o napětí 21 - 22 V asi 1000 Amp, mřížkový proud o napětí 550 - 800 V a anodový proud vzduchem chlazených lamp o napětí 4500 - 4700 V a 1100 - 1155 V. Všechny vysilací lampy jsou žhaveny z jediného dynama. Všechny stroje jsou dvojmo, u každého reservní garnitura. Z přepínací stanice jest přiveden kabelem pod podlahou strojovny proud 3krát 15.000 V do rozvodny a odtud do regulátoru napětí, z něhož přes samoindukční cívky (pro každou fázi po jedné) do dvou velkých transformátorů zapojených v sérii, odkud vyvedený 12fázový střídavý proud se usměrňuje usměrňovači se rtuťovými lampami, chlazenými olejem, uloženými po dvou ve čtyřech žebrových skříních. Vyrobený stejnosměrný proud není úplně hladký a proto se vede do filtru.
Anody lamp jsou chlazeny destilovanou vodou, která cirkuluje tlakem pump. Ohřátá voda prochází kovovým hadem chladiče, opatřeným žebry, na něž vane vzduch ze tří ventilátorů, z nichž každý spotřebuje 20 HP. V zimě použije se takto otepleného vzduchu k vytápění budovy. Destilovaná voda přijde do styku s anodami, tedy má napětí až 20.000 V proti zemi. Čerpadla a chladící zařízení jsou naproti tomu na potenciálu země. Je proto nutno zapojiti mezi tyto dva body dostatečně dlouhý vodní sloupec, který jest utvořen gumovým potrubím ve formě cívek. ztráty jsou minimální v pořadí 100 W. 

stavba-vysilace-3.jpg

 

 

 

 

 

Vysilač se skládá z oscilátoru, modulátoru a zesilovacích stupňů. Budící oscilátor obsahuje tři oscilující krystaly, udržované na stálé teplotě, a to nejen po dobu vysílání, nýbrž ustavičně. Modulace jest v principu zdokonalenou modulací Heisingovou. Střední zesilovač má dvě lampy vodou chlazené, koncový zesilovač 12 lamp vodou chlazených. Lze zapojiti buď polovinu nebo všech 12. Zapínání děje se z rozvodné desky stisknutím černých tlačítek a to postupně od pravé strany k levé. Stisknutím tlačítka zapojí se příslušné relais, které zapne proud na stroje. Přerušení provede se stisknutím červených tlačítek. Podle svitu upozorňovacích žárovek vedle tlačítek vidí obsluhující, zda-li jednotlivé úkony byly aparaturou vskutku provedeny. U vchodu do síně uprostřed jest stůl operatéra, který sleduje činnost všech částí vysilače. Nejdůležitější upozornění se objeví samočinným osvětlením výstražných tabulek "pozor na krystal", "pozor na vodu". Velmi dobrou možnost kontroly skýtá i tamtéž umístěný oscilograf s Braunovou trubicí. Lze jej přepojiti na kterýkoli ze tří hlavních okruhů vysilače a kontrolovati, zda-li někde nenastává zkreslení.
Je-li vysilač pod napětím, svítí červené žárovky. Aby nebyl přístup do prostoru o vysokém napětí, jest nebezpečná část ohražena barierou se sklem. Otevrou-li se dvířka, proud samočinně jest přerušen. Stejné zařízení jest u všech skříní přepojovačů, dále u usměrňovače 20.000 V, v rozvodu 15.000 V a u filtru strojů, tak aby možnost úrazu proudem byla vyloučena.

Stanice jest připojena k Praze (odkud bude se díti vysílání rozhlasu) prozatím třemi vzdušnými vedeními. Vzdušná spojení budou nahrazena daleko bezpečnějším a i technicky lépe vyhovujícím rozhlasovým kabelem Praha - Liblice. Kabelové spojení a celá konstrukce vysilače jest propočítána tak, aby v rozmezí 32 - 10.000 kmitů za sek. byla modulovaná vysokofrekvenční energie prakticky přímo úměrná energii modulující. Bude-li nová stanice fungovati podle tohoto předpokladu, bude vysílaná hudba i řeč skutečně věrná. V budově jest místnost pro pomocné studio, odkud bude možno v případě, že by veškerá spojení s Prahou byla přerušena, činiti hlášení a vysílati gramofonovou hudbu.

Z budovy stanice vede dvoudrátový napaječ vysokofrekvenční energie do antenního domku, v němž jsou ladící kondensátory a cívky. Antenní domek jest celý vyplechován měděným plechem. Antena bude upevněna na dvou samonosných věžích z křemíkové oceli. 

stavba-vysilace-4.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Výška věží jest 150 m, vzdálenost 250 m, jsou od země isolované porculánovými isolátory a stojí na betonových blocích. Věže jsou natřeny v horních dvou třetinách červeně a bíle, aby byly dobře viditelny letcům. Každá váží as 150 tun.

 stavba-vysilace-5.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

Na celé ploše pozemku radiostanice jest uložena uzemňovací síť ze 4 mm bronzového drátu asi 30 cm pod povrchem, v paprscích vzdálených asi po 2 metrech, soustředěných kolem antenních věží a kolmých na směr anteny. Celková délka paprsků této sítě jest asi 45 km. Vzhledem k tomu, že věže jsou isolované a že vlastní antena bude pracovati podle způsobu 3/4 vlnové délky, lze počítati, že se podaří dosíci veliké vyzařovací účinnosti, která  je důležitá pro donosnost radiofonického vysilače.

Zdroj :

http://www.radiosvet.wz.cz/liblice/liblice.html

 

70. let rozhlasového vysílače Liblice

Liblice, tenkrát ještě neznámá víska v úrodném Polabí, měla vstoupit do dějin rádia již krátce po první světové válce. V kronice liblického radiokomunikačního střediska je zapsáno, že v roce 1919 obhlížela terén na pravém břehu potoka Šembery, u samoty Tůmova a kolem bývalého rybníka Chodotínu komise ministerstva národní obrany a hledala místo, kde by se dal postavit velký telegrafní vysílač s vlastní elektrárnou a kasárnami pro 600 vojáků a důstojníků. V březnu roku 1921 probírala vojenská deputace podmínky výstavby na radnici v Českém Brodě a hned poté jednala v kanceláři lichtenštejnského panství v Kolodějích o postoupení pozemků. Pak ale akci převzalo ministerstvo pošt a telegrafů a rozhodlo, že se uskuteční nikoli v Liblicích, ale v Poděbradech.

Na Liblice si ministerstvo pošt a telegrafů vzpomnělo znovu v roce 1929. Opět přijíždí komise, prochází vyhlédnutý prostor, dohaduje se s francouzským specialistou. V květnu zde instaluje zkušební vysílač a provádí desetidenní měření. Po vyhodnocení výsledků a rozboru půdních vrtů padlo rozhodnutí, že rozhlasový vysílač o výkonu 60 – 120 kW bude postavem v Liblicích. Akce byla zahájena 16. července 1930. Stavební a betonářské práce svěřil investor okolním podnikům, konstrukci a montáž dvojice anténních věží zadal Vítkovickým železárnám. Vysílač o výkonu 120 kW v anténě byl objednán u firmy International Standard Electric Corp. V Paříži.

A tak dne 28. října 2001 uplynulo 70 let od chvíle, kdy na rozhlasových vlnách se znělkou programu Praha  ozvalo vysílání z nového rozhlasového vysílače Liblice. Jeden z nejvýkonnějších rozhlasových vysílačů té doby zahájil  vysílání dne 28. října 1931 na kmitočtu nejprve 617 kHz, později na 638 kHz. Vysílač o výkonu 120 kW byl dodán anglickou firmou Standard – Elektric. Byla pro něj postavena lodní anténa zavěšená na dvou 150 m vysokých ocelových věžích. O tom, že se tehdy staly Liblice středem pozornosti, svědčí i báseň, kterou jim věnoval Karel Čapek. Později v roce  1936 se staví v Liblicích na základě nových radiotechnických poznatků 272 m vysoký antifadingový stožár, tak typický pro vysílač Liblice i pro samo rozhlasové vysílání. Na dlouhá léta tento stožár tvořil i typickou dominantu Českobrodska.

V roce 1959 se mění na Liblicích vysílačová technologie. Staví se nová provozní budova a v ní dva vysílače Tesla SRV 150 kW s celkovým výkonem 300 kW. V té době jsou Liblice vlastně již radiokomunikačním střediskem, které zajišťuje nejen rozhlasové vysílání na jiných kmitočtech, ale i vysílání evropského časového a kmitočtového normálu OMA a na kmitočtech 50 kHz a 2,5 MHz.

V různých časových úsecích zajišťovalo středisko Liblice další radiokomunikační služby, které byly postupně utlumovány. Z nich nejvýznamnější bylo zmíněné vysílání časového a kmitočtového normálu OMA a vysílání programu Radia Svobodná Evropa.

Pokrok se nezastavil. V polovině sedmdesátých let dochází k modernizaci našeho základního rozhlasového vysílače a je započato se stavbou vysílače Tesla 2 x SRV 750 a celkovém výkonu 1,5 MW. Zároveň je 272 m vysoký stožár nahrazen novým anténním systémem, který tvoří dva stožáry o výšce 355 m, což je dodnes nejvyšší stavba v České republice i v bývalém Československu. Tato nová technologie byla slavnostně uvedena do provozu dne 28. prosince 1976. V souladu s modernizací mezinárodních norem se přechází roku 1978 na nový vysílací kmitočet 639 kHz.

Ani v následujících letech se pokrok vysílačových technologii nezastavil, a tak byly vysílače Tesla SRV 750 postupně modernizovány s cílem snížit energetické a materiální náklady provozu a zlepšení parametrů vysílaného signálu

Vzhledem k vyzařovanému výkonu je vysílač Liblice dodnes významným vnitrostátním sdělovacím prostředkem pro šíření programu Čro – okruhu Praha a je také jedním z nejstarších radiokomunikačních středisek v republice, které je stále v provozu.

 Ing. Zdeněk Musil, vedoucí střediska – Českobrodský zpravodaj 11/2001